Chůze jako laskavá cesta k sobě.

Dítě hned po narození trénuje 12-15 měsíců. Cvičí, snaží se, brečí, má u toho spoustu emocí a ze všeho nejvíc touží po nezávislosti a svobodě. Stejně jako Ty. Tedy po tom, aby vstalo a šlo tam, kam chce. 

Nejdříve leží na břiše a ťuká srandovně nosem do podložky, na zádech kope nohama i rukama vší silou tak, že se časem i otočí za zad na břicho. To má pak šílenou radost a pohyb opakuje donekonečna. Přesněji do té doby, než ho umí dokonale a jeho pohybové programy mohou postoupit dál. Jakmile se zvětší nejen síla středu těla, ale i „vytuní“ komunikace mezi jednotlivými segmenty těla – dolní končetina, trup, hlava, paže – najde dítě vzpor klečmo a s nadšením hledí na svět shora. Plazením, lezením dlouho trénuje sílu břišních a zádových svalů a jejich koordinaci. Až přijde ten moment, že se posadí. To je pak radost! Sedí, páteř je podporována spirálou břišních a zádových svalů a vidí krásu světa. Jeho páteř je v té chvíli ještě docela plochá, trochu jako tyčka…jeho páteř teprve začne hledat bederní zakřivení páteře, které je přirozeným důsledkem překlopení pánve ve chvíli, kdy se dítě postaví. Některé děti běhají kolem nábytku i několik měsíců. Některé děti dlouho lezou a vstanou bez opory, dokážou to obrovskou sílou vůle, která se manifestuje právě v síle svalů na přední straně stehen. To jsou ty svaly, které říkají: „Jsem tady a chci žít podle sebe!“. A jednoho dne se odpojí od nábytku a dítě jde. Ten moment je velký, zvlášť pokud jde o naše první dítě… Odteď bude několik let chodit a běhat, posilovat dolní končetiny, koordinovat pohyb a nepřestane se hýbat. Bude stále v pohybu. Je k tomu naprogramované. Je nezastavitelné! Čím více bude v pohybu, tím více si jako máma budeš jistá, že je vše v pořádku. 🙂 A tím více budeš potřebovat občas taky jít někam sama. Tam, kam chceš Ty a tempem, které potřebuješ Ty.

A jsme u Tvé chůze. Po porodech, při práci často zapomeneš na tu dětskou aktivitu, kdy se jen tak někam jde. Zastav se a odpověz si na otázku: „Kdy naposledy jsi jen tak někam bez cíle, bez kabelky a mobilu a bez pocitu viny, že bys měla dělat něco jiného, šla? S hlavou v nebi a chodidly pevně na zemi“.

Není totiž chůze jako chůze. Chůze s kabelkou přes rameno a za ruku 4-leté dítě a běžíme do kroužku není to, o čem dnes chci psát. Chůze s půlročním šesti-kilovým dítětem v nosítku na břiše a na zádech batoh s nezbytnostmi, na nohách barefootové boty není totiž to, k čemu Tvé drahé tělo je po porodech připraveno. 

Chci psát o chůzi, která zapojí všechny svaly Tvého těla. Chci Ti napsat o chůzi, která Ti přinese radost, užitek, napřímení a je to cesta ke Tvému zdravému a šťastnému tělu. Chci psát o chůzi v napřímení, kdy Tvá pata cítí tvrdost země, Tvá příčná i podélná klenba tlumí nášlap tak, abys dupáním neobrousila hranu Tvé paty a neubližovala ani své páteři, ani kolenu ani kyčli. Tvé koleno pak při každém kroku nejen zapruží jako správný tlumič, ale také se propne a dovolí Tvé dolní končetině dostat se do zanožení. Zanožením se otevře Tvé tříslo, zapojí spodní zadek, hluboké břišní svaly a rozpohybují se esíčka. Tvá pánev obtočená zádovými a břišními svaly musí reagovat svým přirozeným osmičkovým pohybem, kterým udrží otevřenost prostoru pro každou ploténkou. Kročný impulz se nakonec dostane až do hrudníku, který zarotuje a namasíruje Tvá žebra a Ty se nadechneš a vydechneš tak, že si všimneš, že je na světě krásně. Tvé paže rotují kolem ramene do předpažení a zapažení, zatímco Tvůj krk je volný, Tvůj nos cítí vůni jarních bylin a Tvá čelist se uvolňuje do přirozeného úsměvu. Z Tvého oka může právě teď vytéct slza štěstí a dojetí životem. Jdeš pružnou chůzí bez bolesti, dýcháš a cítíš, jak je život krásný. 

Na tohle všechno není možné myslet během jediného kroku. To dělají programy Tvého těla. Ty musíš zachovat základní nastavení, od kterých se to začne odvíjet. 

• Tvá chodidla musí být v paralelním postavení po celou dobu chůze (2,3, prstec jde vpřed).
• Tvá pata se každým krokem opře do země aniž dupne, ale pevně se odlepí Od napřímení patní kosti se to celé stane.
• Tvůj polštářek pod palcem se vždy odrazí od země.
• Tvůj pohled míří vpřed, ne dolů a ne nahoru, hledíš za horizont.
• Tempo Tvé chůze je tak rychlé, aby ses tak trochu spotila a ujdeš tak alepoň 2-3 km, aby tělo mělo čas se chytnout.
• Tvé těžiště je stále nad patou a osciluje a neustále hledá svůj střed.
• Po nějaké chvíli ucítíš, že tvůj hrudník a Tvé paže jdou do pohybu samy jako reakce na to, co se děje dole v těle.

Není to ani cesta do Lidlu pro zapomenuté mléko ani na poštu s kabelou přes rameno. Je to opravdu čas jen pro Tebe. Čistá sebeláska. Jasné NE všem a ANO sobě. Svítí slunce nebo prší, ale Ty chytneš směr a tempo a hledíš do dálky. Máš boty, kde prsty mají dost místa a pata drží. Ponožky jsou příjemné a nic nikde netlačí. Podrážka netlumí vše, aby ten dopad paty na zem „slyšelo“ i Tvé tělo a mohlo reagovat. Tvůj krok není ani dlouhý ani krátký, prostě tak akorát. Slyšíš svůj dech a cítíš, jak se chodidlo odvíjí a vytváří impulzy pro celé tělo. Každičký sval se zapojí, střídá se stažení a uvolnění.

Impuls přechází přes dolní končetiny přes pánev do břicha a zad a jakmile se zapojí hrudník, cítíš, že žiješ. Aktivitou pánevního dna, břicha, zad i bránice dostávají Tvé orgány masáž, dostávají tedy impulzy k tomu, aby co nejlépe pracovaly.  Mění se Tvůj hormonální koktejl v těle a Ty se začínáš cítit báječně.

Nechej se dojímat obyčejně neobyčejným pohybem. Prostě choď. Každý den na chvíli odhoď své povinnosti a nech své tělo zdravě jít. A příště třeba něco o tom, jak trénovat, pokud tě něco u chůze bolí…