Au. Bolest.

Přichází ke každému z nás. Ano, i k pohybovým specialistkám. Bolest k nám přichází pomalu a plíživě nebo taky náhle. Je nekompromisní a přichází vždy NEVHOD

Bere si celou Tvou pozornost a svítí červeně. Aby ses zastavila a slyšela ten tenký hlásek Tvého těla, který Ti říká: „Už nemohu takhle dál.“ Hlava z počátku solí protiargumenty, ale nějak cítíš, že Ti ta paní BOLEST přišla na pomoc.

Jak na pomoc? Zdržuje mě, měla jsem tolik plánů a teď nemohu nic.“ Zlobíš se…

Znáš to? Když moudrost těla v běhu všedního dne přehlížíš, tělo se odpojí od hlavy a Ty sebe necítíš. Prostě jedeš, makáš….Občas Tě napadne třeba: „Běž si lehnout“. Nebo: „Neber si tato slova osobně.“ Nebo: „Ten článek je už dost dobrej.“ Nebo slyšíš, jak Ti radí kamarádka: „Přestaň si to dělat.“ 

Hlava to často přehluší myšlenkami, které zní tak logicky. „Musím to zvládnout, ostatní to také zvládají.“ „Lehnu si až potom.“ Nebo: „Zacvičím si potom.“ Anebo „Projdu se až potom.“ Nebereš sebe prostě vážně. 

Dovedeš si představit, že Ti Tvá nejlepší kamarádka řekne: „Jsem strašně unavená, nespala jsem, už nemůžu.   Chtěla bych, abys mě objala a řekla mi, že to bude dobrý.“ A Ty jí na to řekneš: „Zaber, prosím Tě, ty naděláš. Měla ses vyspat, to máš za to. Jdi zaběhat, ať nejsi tak tlustá a ta práce – ta nepočká. To prostě doděláš ještě dnes.“

Cítíš to? Taky se někdy chováš sama k sobě jako k největšímu nepříteli? 

Paní bolest někdy přichází, aby Ti řekla: „Zapomněla ses mít ráda a být k sobě aspoň tak laskavá jako ke své nejlepší kamarádce.“ 

Paní bolest má také dar zpřítomnění. Když je s Tebou, nepustí tě ani do minulosti, protože nemáš sílu probírat, cos  kdy komu řekla a co kdo na to kdy odpověděl. Nemůžeš ani do budoucnosti, protože to teď bolí.

Nakonec mluvíš s bolestí, protože je velká. Je jako láska. Je všude a změní celý Tvůj svět. Vede Tě k Tobě. Jde s Tebou tam, kam jdeš Ty. Ochromuje Tě, objímá tě, vede Tě do polohy, kterou nutně potřebuješ a Ty najednou neslyšíš tu hlavu. Ani nepřemýšlíš, jestli si lehneš teď nebo potom. Následuješ přání svého těla, protože na nic jiného není kapacita. Není prostor na argumenty ani přesvědčování.

Často v těchto chvílích víme přesně, co nás dovedlo do této situace. Cítíme to. 

A pak, když paní bolest odejde, často zapomínáme…ach to je tak lidské přece…

Já se tentokráte rozhodla, že to udělám jinak. Uprostřed té bolesti jsem zapla diktafon a začala si nahrávat vzkaz. Vzkaz té, které za pár chvil, dní, měsíců už už nebude nic bolet.

Aby nezapomněla, jaký život chce žít. A pustím jí to. Až ta bolest odejde. 

Jsem vlastně na takové dovolené s kamarádkou. A ta kamarádka se jmenuje Bolest.

Co Tobě přichází říct Tvá paní bolest? 

 

Komentáře
  1. Lenka napsal:

    Moc pěkný článek, U mě to nebyla bolest fyzická, co mě zastavila, ale psychická a duchovní. Ještě před rokem byla mým jediným přáním šťastná smrt. (6-tým rokem pracuji v domácím hospici a práce mě moc těší, má pro mě velký smysl, přináší mi radost) Nešlo o touhu umřít nebo snad spáchat sebevraždu, ale umřít dobře, smířená sama se sebou s druhými. A v tomto duchu mě to vedlo k velké práci na sobě a na vztazích. Veškerá moje tvořivost se vrhla na osobnostní rozvoj, nic ostatního mě nelákalo, po ničem dalším jsem netoužila. Loňský rok byl pro mě doslova zázračným. Byla jsem vyvedena z mnohaletého smutku do radosti, z vězení výkonu a touhy po dokonalosti, ustrašenosti a ostražitosti sirotka do svobody Božího dítěte, které se nemusí bát, protože ví, že je o něj postaráno, že je dobré, přijímané a milované takové jaké je. Žádná z okolností mého života se nezměnila, stále pracuji v hospici, stále mám pubertálního syna, stále mám tchána a tchýni, kteří vědí líp než já, co je pro mě dobré…Já se ale už nestrachuju, neděsím, vím, že jsem milovaná, I když nejsem dokonalá. Najednou mám tolik přání a snů pro tento rok: s manželem začínáme stavět domeček pro nás 2 s velkou místností na scházení se s rodinou a přáteli, s pracovnou, kde budu moci opět začít malovat, vytvářet šperky a pro ženy dělat barevné poradenství, s kachlovými kamny s troubou a sporákem, kde budu moci rozdělávat a udržovat oheň, který je mou vášní, s velikou terasou s venkovní kuchyní a kamny Zvezda narodna, odkud bude nádherný výhled do krajiny a na náš ovocný sad a zahradu. V tomto roce chci také dobře dokončit sociální porod našeho nejmladšího dítěte, 18. letého syna. Toužím také po tom, abych začala předávat více ženám to, co jsem poznala jako krásné, životodárné, uvolňující a osvobozující pro naše tělo, ducha a ženskou spiritualitu. Před 10 lety mě oslovila věta z knihy Úchvatná, že podstatou ženy je KRÁSA a také věta F. M. Dostojevského: Krása spasí svět. Chci tedy ještě více zkoumat to, co je krása ženství. Toužím se také více otevřít lásce a hojnosti ve všech oblastech života. Lenka

  2. Světlana napsal:

    Teri, tos dobre vystihla! Vzkazy diktafonem! Uz podruhe na ne naraxim u nekoho a vždycky to se mnou zarezonuje, takze vim, Kam mam mirit. A vim, kdy ten vzkaz sama sobě nahrat. Ta dalsi zena prave nahrávka Vzkazy sobě, jako nekomu, koho miluje, s kym mam vztah a s kým, jeji motivace byla, byt někým, s kym by sama rada byla ve bztahu.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.